Další zdigitalizovaná pecka je Klub rváčů

Filmová ikona konce devadesátých let o absolutní ztrátě hodnot, anarchistických hlubinách v každém z nás a životě v permanentním déjà vu konzumní společnosti.

Mainstreamový film, který naprosto narušil pravidla mainstreamu a ukázal na velkém plátně šokující násilné scény, obnažené pohlavní orgány a inteligentní terorismus. Komplikovaná dějová skládanka adaptující stejnojmenný a podobně převratný román Chucka Palahniuka pracující s odvěkým motivem dvojníka. Katalogy z IKEA, Meat Loafova prsa, pěsti ve tmě, tučňáci, liposukce a mýdlo. Snímek, který bude za sto let ve všech učebnicích dějin filmu.

 

O filmu

Liposukce = vznik filmu

Román Klub rváčů amerického autora Chucka Palahniuka vyšel v roce 1996 a ihned po jeho vydání kolem něj začali kroužit lidé ze studia 20th Century Fox. Nejprve několik skautů a producentů označilo román za nefilmovatelný, až se kniha dostala k producentům Joshi Donenovi a Rossu Bellovi, kteří po několika čteních s živými herci (první čtení trvalo 6 hodin) nabídli Palahniukovi za práva 10 000 dolarů. Studio chtělo adaptaci knihy svěřit nejprve Buckovi Henrymu, který v roce 1967 adaptoval Absolventa (studio vnímalo Klub rváčů jako „Absolventa devadesátých let“), nakonec se však rozhodlo pro Jima Uhlse. Jako potenciální režiséři filmu byli postupně zvažováni: Peter Jackson (který však točil Přízraky), Bryan Singer (který však neměl čas přečíst si knihu), Danny Boyle (který se však nakonec rozhodnul pro jiný film) a David Fincher (který chtěl knihu adaptovat sám a po trpké zkušenosti se sci-fi Vetřelec³ se odmítal se studiem vůbec bavit).
Velkým favoritem na roli Tylera Durdena byl zprvu Russell Crowe, oblíbencem hlavního producenta studia Arta Linsona byl však Brad Pitt, který si tuze potřeboval spravit náladu a stav svého konta po propadáku Seznamte se, Joe Black (Pitt nakonec získal roli a honorář 17 500 000 dolarů). Favoritem pro roli vypravěče byla v té době horká hollywoodská jména, jež měla ke komerčně nejistému projektu přitáhnout pozornost (Matt Damon, Sean Penn), režisér Fincher však od začátku trval na Edwardu Nortonovi, který jej nadchnul ve Formanově dramatu Lid versus Larry Flynt (Norton nakonec za svoji roli v Klubu rváčů dostal ve srovnání s Pittem drobné, konkrétně 2 500 000 dolarů).
Scénář filmu měl několik verzí (nejprve bez voice-overu vypravěče a následně s ním) a samotný Palahniuk byl velmi spokojený s finální verzí scénáře a věrností adaptace filmu a oceňoval především odvahu tvůrců, kteří se nebáli ve filmu ponechat divácky překvapivé (celá pointa příběhu) či nepříjemné scény (homoerotické motivy – například v sekvenci kdy Tyler Durden láduje vypravěči do úst brokovnici).
První návrh rozpočtu filmu byl 23 000 000 dolarů, během natáčení se plánovaný rozpočet šplhal až k 67 000 000 dolarů a finální rozpočet byl nakonec 63 000 000 dolarů, což byl ve své době velmi vysoký rozpočet i na hollywoodský mainstreamový film. Natáčení trvalo celých 138 dní a Fincher natočil více než 1500 filmových cívek (zhruba třikrát tolik než u průměrného hollywoodského filmu). Natáčelo se na Super 35mm formát, přičemž práce kameramana Jeffa Cronenwetha a vizuální styl celého filmu byly pro Finchera naprosto klíčové. Vyznění scén, v nichž figuruje pouze vypravěč, je realistické a záměrně mdlé, zatímco scény s Durdenem jsou hyperrealistické a temné. Jedním z filmových vzorů byl pro autory snímek George Lucase Americké graffiti, kde se objevují barevně tlumené noční scény a zároveň denní scény překypující barvami (Fincher ostatně kdysi jako malý kluk pozoroval natáčení tohoto opusu).

Díra do hlavy = speciální efekty

Klub rváčů obsahuje celou myriádu různorodých speciálních efektů (CG modelace, klasická animace či tzv. skenování) sloužících jedinému cíli – znejasnit realitu a naopak znásobit podivnost a podvratnost. Jako diváci jsme nuceni sledovat časoprostor filmu skrz krátkozrakou optiku a ne úplně spolehlivý mozek hlavního hrdiny – tento princip ostatně naznačuje již ikonická devadesátivteřinová titulková sekvence, díky níž se prostřednictvím záběrů á la elektronový mikroskop dostaneme (doslova) do hlavy našeho vypravěče, a to skrze fascinující jízdu po jeho neuronech či vlasových folikulech. Snímek však obsahuje celou řadu dalších trikových „atrakcí“, které udržují diváka ve střehu a navozují tu správnou míru znejasnění – jednotlivá okénka s probleskujícím Tylerem Durdenem nebo okénko s detailem vzrušeného obřezaného mužského přirození na konci filmu jsou toho pádným důkazem.

Traumatická sluchová porucha = hudba

Fincher se od počátku bál, že hudební uskupení, která jsou zvyklá vytvářet filmovou hudbu, nebudou schopna vybavit Klub rváčů soundtrackem, jenž by držel pohromadě různorodé motivy, a proto se rozhodl oslovit kapely, které pro film nikdy neskládaly. Jednou z variant byli slavní Radiohead nebo také Trent Reznor z Nine Inch Nails, ale nakonec film opatřilo hudbou breakbeatové duo The Dust Brothers, které v hudebním světě proslulo daleko více na producentském poli (produkce alb Paul´s Boutique od Beastie Boys, Odelay od Becka či žvýkačkového superhitu MMMBop od skupiny Hanson). The Dust Brothers vytvořili znepokojivý postmoderní soundtrack obsahující bubnové smyčky, elektronické šumy a počítačem samplované zvuky, který přesně odpovídal anarchistické povaze celého filmu. Samotné finále pak doprovodila píseň Where Is My Mind? od americké indierockové skupiny Pixies, jenž se objevila na průlomovém albu skupiny s názvem Surfer Rosa z roku 1988. Tato píseň nebyla nikdy vydána jako singl, ale přesto se stala jedním z největších hitů kapely. Do závěrečné scény zapadá nejen svým názvem, který jako by shrnoval základní otázku celého filmu, ale také svým tepajícím rytmem a osudovým vokálem.

His Name is Robert Paulson = kritické přijetí

Premiéra snímku proběhla na 56. MFF v Benátkách v září roku 1999, kde se Klub rváčů stal nejdiskutovanějším titulem festivalu. Zpočátku se jednalo o typický „love or hate“ film, který jedna polovina kritiků adorovala a druhá polovina zuřivě nenáviděla. Celá řada kritiků přirovnávala film ke slavnému Kubrickovu Mechanickému pomeranči (především díky podobné orientaci na analýzu archetypálního násilí v každém z nás) a někteří se obávali, že premiéra filmu vyvolá řadu násilných činů po celém světě. Tyto obavy se nakonec ukázaly jako liché, neboť po uvedení filmu sice vzniklo na území USA několik rváčských klubů, ty však neměly dlouhého trvání. Film se stal nejdříve jedním z klíčových počinů roku 1999 (společně s Magnólií P. T. Andersona, V kůži Johna Malkoviche Spikea Jonzeho či Eyes Wide Shut Stanleyho Kubricka) a následně i jedním z největších kultů celých filmových 90. let.